Piezoprvky

Základním piezokrystalickým materiálem je keramická směs PZT (tj. Pb(Zr,Ti)O3), která se dotuje různými příměsemi pro dosažení požadovaných vlastností, nebo BaTiO3. Výroba piezokeramiky se provádí zpravidla práškovou technologií, spékáním prášku ve formě požadovaného tvaru. Piezoelektrický jev je podmíněn přítomností vlastních dipólů krystalků, které jsou ovšem u prášku nahodile uspořádány a způsobují prodloužení, které je ve výsledku nulové. Proto se musí po spečení trubička opět zahřát a vystavit stejnosměrnému el. poli, které jednotlivé dipóly orientuje do svého směru. Po úplném přeorientování je vzorek rychle zchlazen, čímž si dipóly uchovají svou orientaci. Piezokeramika umožňuje realizovat roztažení v intervalu od méně než 0,1 nm až do stovek mikrometrů při napětích od 1 mV do 1000 V. Základní charakteristikou piezoelektrik je piezoelektrická konstanta, která udává velikost změny rozměrů po přiložení napětí. Konstanta má tenzorový charakter a je závislá na teplotě. Při nižších teplotách má menší hodnotu, což umožňuje přesnější nastavování, ale menší rozsah.

Piezokeramika se používá v několika tvarových modifikacích, ze kterých se sestavuje vlastní skener (v dalším je zavedena konvence, že polarizace má směr osy z, označené číslem 3, a orientaci od kladného pólu k zápornému):

Při srovnatelné mechanické síle je tloušťka stěn trubičky menší než hranolků a je tedy pro stejné protažení zapotřebí menší napětí, ještě menší potřebují disky. Celkové protažení je ovšem u trubičky i hranolku přibližně stejné, protože ve velikosti napětí je omezení elektrickým průrazem. U disků lze naopak protažení zvýšit větším počtem disků (při nárůstu celkové délky), zároveň se zvýší citlivost, což není ovšem vždy vhodné (reakce na šumy).